Pavla Gajdošíková/Habitat

V posledních pracích se Pavla naopak obrátila k prostoru, přičemž jejím tvůrčím materiálem stále zůstal především papír. Papír třeba už u dětských stavebnic slouží jako přirozeně tvárný materiál pro stavbu modelů budov, kde se jeho zdánlivá dvojrozměrnost mění v efemérní dojem hmoty. Podobně ho využívá i ona, kdy vytváří větší instalaci ze sestavy malých jednoduchých modelů. Ona zvláštní akumulace objemů papírových „domečků“ zde vytváří bizarní i malebné celky, které někdy nalézáme i v reálných urbanistických situacích. Zatímco v přechozích dílech (XYZ, 1147 adres), autorka animovala svou prostorovou sestavu papírových objektů pomocí možností videa, zde vytvořila situaci v reálném čase umožňující divákovy nahlédnout do světa v němž je urbánní prostor jakousi platónskou jeskyní, scénograficky pojatým obrazem nočního města s jeho objevujícími a mizejícími obrysy a stíny, vyvolávanými světly projíždějících automobilů. Každá z oněch krabiček tvořících instalaci může současně asociovat základní obytný modul tolik řešený v rámci moderní architektury, zde výstava už v názvu odkazuje ke jménům Le Corbusiera a Moshe Safdieho. Ovšem slovo habitat současně obecně znamená i životní prostor, místo k životu, které je pro nás nějakým způsobem vymezeno. Takže nemusíme tuto instalaci chápat jen jakožto esteticky pojatou kombinatoriku architektonických hmot, které průniky světla a stínu vytvářejí změť siluet jakéhosi nekonečného města a svou kumulací kostek asociující autorčinu inspiraci – obytný soubor Habitat, vzniklý jako modelový projekt na světové výstavě v Montrealu v roce 1967, v heroické době utopických ambicí urbanismu. Projekt Habitat v sobě současně skrýval i řadu archetypálních rysů praměsta, přežívajících v prostředí blízkovýchodní architektury. Autorčino uvažování podobně spojuje ambivalenci moderní utopie s hluboce zakořeněnými pravzory. Důležitý je zde ale i onen moment města jak ho známe z osobní zkušenosti s jeho těžko uchopitelnou noční tváří. Ona zvláštním způsobem příjemná naivita, již můžeme z abstraktních papírových krabiček otáčejících se kolem světelného zdroje vycítit, dává výstavě charakter jakéhosi dětského spektáklu, který svým sommanbulním nádechem dobře koresponduje s tím, jak ono zdánlivě všední téma městské atmosféry prochází naším vědomím.
Viktor Čech

Zdenek Hůla/Deskový obraz

Zdenek Hůla je malíř z generace 70. let, kdy ve své době vedl legendární Galerii H. Výstavou deskových obrazů jsme se dotkli ryzího minimalismu ze sedumdesátých let u nás. A to především sérií 12 malých monochromů. Procesuální ráz těchto předčil kdejaké pokusy o minimalismus mladých autorů dnes. Další díla na výstavě jako například na koso vystavený čtverec, průřez kabely prorostlého dřeva, byla ne méně aktuální tvorbou z dílny Zdenka Hůly. A to i v tom, jak vlastně souzněla s atmosvérou ve Sklepě.

Kryštof Vancl

Jolana Sýkorová/Plastiky

kurátor: Václav Kokeš





Co vše se dá zařadit pod pojem šperk, ozdoba, co vše se dá považovat za něco, co tě „ozdobí“?
Jolana Sýkorová vytvořila sérii broží reagující na dnešní trendy zdobnosti a zdobení se. Individualizace estetična a zároveň jistá spjatost s módou, designem sama sebe se člověk přiřazuje do určitých skupin nebo proudů. Móda jako nositel modernosti a náležení k.
Václav Kokeš

Lenka Vítková/Gravitace - síla, co to tu drží všechno pohromadě.

koncert: Humboldtova Vyhlídka


audionahrávka:"Špatný příklad využití gravitace, obješená prababička." Věta se v audionahrávce opakuje ve smyčce.



Lenka Vítková představila interdisciplinární výstavu spojující video, mluvené slovo a hudební skupinu z prostředí Verneřického středohoří. Gravitace – síla, co to tu drží všechno pohromadě... Gravitace symbolizuje dostředivou přitažlivou sílu. Proti tomu stojí struktura, pohyb či síla sociálních vztahů a vazeb. Obojí pohyb vertikální gravitace a horizontální sociální struktury se protíná ve videu, impresi vlastní existence. V audionahrávce zaznívá plná vtaženost do hry přirozeného vzdoru i pochopení vzájemnosti osudu. Toť pohodlné vyčkávání smrti ne-uvědomělého já v plynutí času, „ovládaná úzkost“, ze které nás vytrhne věta, jíž nelze uchopit ani stým opakováním, věta, kterou nese vlastní smysl, věta dále neredukovatelná. Některé věty se dále nedají rozložit na slova a jinak poskládat.
Kryštof Vancl

Nepovedený obraz/Milan Mikuláštík, Michal Panoch

Výstava obrazů etablovaných umělců na české výtvarné scéně: Josef Bolf, Tomáš Císařovský, Jiří David, Petr Kvíčala, Martin Mainer, Jan Merta, Vladimír Skrepl, Antonín Střížek. Nedílnou součástí výstavy byl takřka dvouhodinový dokument podávající výpovědi samotných autorů k "Nepovedenému obrazu".

http://www.ct24.cz/kultura/92275-nepovedene-obrazy-bojuji-o-misto-na-slunci-ve-sklepe/

NO ART MAKE LOVE/Inna Levinson

stručně: autorka výstavy nastolila situaci tanečním klubu, kdy sama je jedinou ženou na parketu - vlastní čtyřhodinová pefromance - do galerie nesměly ostatní ženy. situaci snímal statický záběr kamery. před vchodem byla na zdi upevněná televize, na ní snímaný obraz. Kryštof Vancl

Jiří Andrs/Cédéčka šla už spát

CÉDÉČKA ŠLA UŽ SPÁT (I.)/JIŘÍ ANDRS

Jakoby muzeální výstava ve sklepě je výstavou gramofonových desek. Není oslavou grafického designu na obalech gramofonových desek. Zaměřuje se pouze na úzké téma druhé poloviny šedesátých let, kdy v souvislosti se společenskými proměnami v západní Evropě a USA ovládli hudební scénu hippies se svojí psychedelickou hudbou a s ní související specifickou a přitažlivou grafikou. Prezentován je přitom vlastně konkrétní kulturní produkt, kterého jsou vystavené desky dokladem. Výstava nepřímo směřuje k revitalizaci gramofonové desky. Svět se zdá být ve své neuchopitelnosti digitálních dat nepochopitelný jako to cédéčko.
Kryštof Vancl

Album G. I. Joe Elvise Presleyho na začátku expozice tam je jen proto, aby demonstrovalo styl převládající na začátku šedesátých let. Zastupuje mainstreamovou kulturu, proti které se další exponáty více či méně bouřily. Zdůrazněním proměn v designu alb je odvyprávěn příběh tehdejší alternativní hudební generace od vlastního vyčlenění se ze silně komformistické tradice v první polovině šedesátých let, přes ryzí psychadelii (asi 1967-69), až k rozpadu stylu a vlastní popularizaci na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Výstava se současně pokouší o vykopání psychadelické subkultury z pozdějších civilizačních nánosů, jež se na ní už desítky let usazují v mocných vrstvách. Vojtěch Lindauer poukázal na to, že šedesátá léta jsou pro nás časem jakoby mytickým - plným hrdinských skutků, tajemných kultů a pohanských bohů - nám už dnes v podstatě neznámým, z něhož zbyl právě jen MÝTUS. Zatímco skutečná podoba té doby je nám čím dál vzdálenější, mýtus je dále rozvíjen. Každý rok se objeví několik retrofilmů, aby nám naservírovali mohutnou dávku nostalgie. V obchodech s kostýmy si můžeme koupit silně stylizovaný model „Hippie“ pro případ, že se účastníme párty v maskách. Odkazy se v kladné či záporné roli objevují také u většiny pozdějších subkultur. Když grungeová generace přijala za své dlouhé vlasy a divokou image, natočil Oliver Stone film „The Doors“, kde minimálně komparz vypadal, jakoby se právě vrátil z koncertu Nirvany. Samostatnou kapitolu pak tvoří svérázné a ne vždy správné chápání hnutí v Česku, související se stále přežívajícím undergroundem i jeho ideovými odpůrci. Svět původních hippies je dávnou minulostí a mě převládající schematičnost dnešních pohledů na něj motivuje k tomuto archeologickému průzkumu. …Nález je jistě subtilnější než mýtus, ale je pravdivý.

Jiří Andrs