Jolana Sýkorová/Plastiky

kurátor: Václav Kokeš





Co vše se dá zařadit pod pojem šperk, ozdoba, co vše se dá považovat za něco, co tě „ozdobí“?
Jolana Sýkorová vytvořila sérii broží reagující na dnešní trendy zdobnosti a zdobení se. Individualizace estetična a zároveň jistá spjatost s módou, designem sama sebe se člověk přiřazuje do určitých skupin nebo proudů. Móda jako nositel modernosti a náležení k.
Václav Kokeš

Lenka Vítková/Gravitace - síla, co to tu drží všechno pohromadě.

koncert: Humboldtova Vyhlídka


audionahrávka:"Špatný příklad využití gravitace, obješená prababička." Věta se v audionahrávce opakuje ve smyčce.



Lenka Vítková představila interdisciplinární výstavu spojující video, mluvené slovo a hudební skupinu z prostředí Verneřického středohoří. Gravitace – síla, co to tu drží všechno pohromadě... Gravitace symbolizuje dostředivou přitažlivou sílu. Proti tomu stojí struktura, pohyb či síla sociálních vztahů a vazeb. Obojí pohyb vertikální gravitace a horizontální sociální struktury se protíná ve videu, impresi vlastní existence. V audionahrávce zaznívá plná vtaženost do hry přirozeného vzdoru i pochopení vzájemnosti osudu. Toť pohodlné vyčkávání smrti ne-uvědomělého já v plynutí času, „ovládaná úzkost“, ze které nás vytrhne věta, jíž nelze uchopit ani stým opakováním, věta, kterou nese vlastní smysl, věta dále neredukovatelná. Některé věty se dále nedají rozložit na slova a jinak poskládat.
Kryštof Vancl

Nepovedený obraz/Milan Mikuláštík, Michal Panoch

Výstava obrazů etablovaných umělců na české výtvarné scéně: Josef Bolf, Tomáš Císařovský, Jiří David, Petr Kvíčala, Martin Mainer, Jan Merta, Vladimír Skrepl, Antonín Střížek. Nedílnou součástí výstavy byl takřka dvouhodinový dokument podávající výpovědi samotných autorů k "Nepovedenému obrazu".

http://www.ct24.cz/kultura/92275-nepovedene-obrazy-bojuji-o-misto-na-slunci-ve-sklepe/

NO ART MAKE LOVE/Inna Levinson

stručně: autorka výstavy nastolila situaci tanečním klubu, kdy sama je jedinou ženou na parketu - vlastní čtyřhodinová pefromance - do galerie nesměly ostatní ženy. situaci snímal statický záběr kamery. před vchodem byla na zdi upevněná televize, na ní snímaný obraz. Kryštof Vancl

Jiří Andrs/Cédéčka šla už spát

CÉDÉČKA ŠLA UŽ SPÁT (I.)/JIŘÍ ANDRS

Jakoby muzeální výstava ve sklepě je výstavou gramofonových desek. Není oslavou grafického designu na obalech gramofonových desek. Zaměřuje se pouze na úzké téma druhé poloviny šedesátých let, kdy v souvislosti se společenskými proměnami v západní Evropě a USA ovládli hudební scénu hippies se svojí psychedelickou hudbou a s ní související specifickou a přitažlivou grafikou. Prezentován je přitom vlastně konkrétní kulturní produkt, kterého jsou vystavené desky dokladem. Výstava nepřímo směřuje k revitalizaci gramofonové desky. Svět se zdá být ve své neuchopitelnosti digitálních dat nepochopitelný jako to cédéčko.
Kryštof Vancl

Album G. I. Joe Elvise Presleyho na začátku expozice tam je jen proto, aby demonstrovalo styl převládající na začátku šedesátých let. Zastupuje mainstreamovou kulturu, proti které se další exponáty více či méně bouřily. Zdůrazněním proměn v designu alb je odvyprávěn příběh tehdejší alternativní hudební generace od vlastního vyčlenění se ze silně komformistické tradice v první polovině šedesátých let, přes ryzí psychadelii (asi 1967-69), až k rozpadu stylu a vlastní popularizaci na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Výstava se současně pokouší o vykopání psychadelické subkultury z pozdějších civilizačních nánosů, jež se na ní už desítky let usazují v mocných vrstvách. Vojtěch Lindauer poukázal na to, že šedesátá léta jsou pro nás časem jakoby mytickým - plným hrdinských skutků, tajemných kultů a pohanských bohů - nám už dnes v podstatě neznámým, z něhož zbyl právě jen MÝTUS. Zatímco skutečná podoba té doby je nám čím dál vzdálenější, mýtus je dále rozvíjen. Každý rok se objeví několik retrofilmů, aby nám naservírovali mohutnou dávku nostalgie. V obchodech s kostýmy si můžeme koupit silně stylizovaný model „Hippie“ pro případ, že se účastníme párty v maskách. Odkazy se v kladné či záporné roli objevují také u většiny pozdějších subkultur. Když grungeová generace přijala za své dlouhé vlasy a divokou image, natočil Oliver Stone film „The Doors“, kde minimálně komparz vypadal, jakoby se právě vrátil z koncertu Nirvany. Samostatnou kapitolu pak tvoří svérázné a ne vždy správné chápání hnutí v Česku, související se stále přežívajícím undergroundem i jeho ideovými odpůrci. Svět původních hippies je dávnou minulostí a mě převládající schematičnost dnešních pohledů na něj motivuje k tomuto archeologickému průzkumu. …Nález je jistě subtilnější než mýtus, ale je pravdivý.

Jiří Andrs

Ondřej Bouška/Šibumi

Šibumi znamená v Japonsku podstata pravé krásy! „Japonský umělec chce vědět jak žije rostlina, snaží se zachytit nejen její hmotný tvar, nýbrž i její duši. Chce vytušit pravdu, která se v rostlině skrývá…". Výstava Ondřeje Boušky „Šibumi“ ve Sklepě byla fotografickou deklamací podstaty pravé krásy, ve smyslu melodického a rytmického vystižení přízvuku.
Kryštof Vancl

Roman Rejhold, Sadie Renwick, Zora Rossmanová; kurátor: Luděk Rathouský/Volný Pád

Jestliže si představíme uměleckou činnost jako přírodní zákon podobný gravitaci a člověka jako zdroj přitažlivosti, pak je na snadě, že každý jedinec je sám sobě umělcem, jehož uvědomění se děje prostřednictvím průniků vjemů, znalostí, kontextu a porovnáním vzájemných zkušeností, které se pak definují jako zobecněné komunikativní tvary, které nazýváme umění. Volný pád je přírodní jev podléhající přísným fyzikálním zákonům, jehož výsledný střet se zemí nemusí vždy končit pro člověka tragicky. Tři naprosto odlišní autoři, tři různá média, tři různé situace s výrazným, překvapujícím, formálně zajímavým a obsahově výrazným řešením; tři osudy spojené volným pádem.

Sadie Renwick, studentka umění ze Skotska, v současnosti na stáži na VŠUP v Praze. Její performance, kdy se autorka pokouší přelézt po mostní konstrukci přes Vltavu a při pokusu spadne do řeky, jsem použil jako zastřešující dílo, které dává návod na čtení ostatních dvou autorů a odkazuje k příčinné následnosti náhody jako tvůrčího elementu.

Zora Rossmanová, insitní výtvarnice, která deníkovým způsobem vytváří mentální mapy, kde barevné linie propojují množiny textů zabývající se osobním vnitřním životem autorky, poskytující z obecného hlediska určitý náhled pod kůži jedné generace současných slečen a potenciálních manželek a matek. Zpovědi, které neměly výtvarné ambice a jen příčina volného pádu umožnila vystavení tohoto díla. (Při jedné z konzultací ji tyto kresby omylem vypadly z desek na trávu a já je zřel.)

Roman Rejhold, amatérský umělec z České Skalice, oťukávající možnosti modernistickýchch principů v dnešní době, se dostal velmi blízko informálního řešení obrazu za použití všudypřítomných izolátorů na zateplení staveb. Jeho leptané polystyrénové obrazy (objekty) zachycují povlovnou chemickou reakci zcela závislou na zemské tíži. Volný pád směsi barev a umělé hmoty jsou trčícími svědky plynutí času.

Luďek Rathouský

Veronika Neumanová a Petr Krátký/Maybe yes, maybe no, I don´t know, You know...

Sníh jako výtvarný materiál či médium je téma, které v oblasti kvalitativně vyšších pater umělecké scény nebudí už při pouhé zmínce moc důvěry. Jeho všudypřítomná pozice jako nejoblíbenějšího materiálu dětských her a z toho vyplývající doslova “infantilní” asociace ve vazbě na jakékoliv výtvarné využití, je něčím co přes možnou tvůrčí kalkulaci právě s tímto faktorem, je největší překážkou pro jeho “vážnou” aplikaci jako tvůrčího materiálu. Samozřejmě, sníh je materiálem velice křehkým, netrvanlivým, podléhajícím rozmarům počasí i uživatelské zátěži našeho teplokrevného druhu. V rámci současné elitní umělecké tvorby je z různých skupenství vody snad tím nejméně populárním. – Přesto, ne-li právě díky těmto vlastnostem se však stal velice oblíbeným materiálem v oblasti populárně či až lidově orientované tvorby, která pracuje především s momentem obnovené dětské haptické kreativity na “kvalitativně” vyšší úrovni. Ona kvalita u ní spočívá ovšem úplně jinde, než jak je tomu u v tomto okruhu tak oceňovaných cností současné umělecké tvorby – hlavní důraz je zde kladen na co největší náročnost provedení ve vztahu ke zřejmé marnosti při využití tak netrvanlivého materiálu. Tato specifická disciplína získala po celém světě značnou popularitu a vedla ke vzniku mnoha tzv. sympozií, navazujících na obdobné sochařské akce v jiných materiálech. Veronika Neumanová a Petr Krátký se rozhodli jedno takovéto “sympozium” uspořádat. Ovšem v notně posunutém kontextu, zajištěném malou galerií orientovanou na současné mladé vizuální umění. Tím také definovali značně užší a také naprosto odlišnou účastnickou i diváckou základnu. Neopomněli přitom ale oslovit k účasti tvůrce zkušené v práci s médiem i se zahraničními zkušenostmi. Můžeme tedy jen přát účastníkům sympozia dostatek kvalitního materiálu a inspirace. Lze ale pochybovat o tom, že by došlo k překonání největšího přínosu výtvarné práce se sněhem do kulturní pokladnice lidstva, jímž bezpochyby je klasický sněhulák…

Viktor Čech

Pavel Sterec/Nocturama

V pražském planetáriu ve stromovce, jsem na kameru pořídil pirátský záznam pořadu s názvem Noční obloha.Kopule planetária ve své šíři je běžnou kamerou nezachititelná (stejně jako nebe). Mnou pořízený záběr je pouze malá výseč.V prostředí sklepa je tento záznam promítán na historickou klenbu která je v tomto případě skromnou veriantou dokonalé kopule planetária .Do kruhu rozestavené židle odkazují na rozmístění sedaček v originálním sále.Planetárium má mezi modely (budeme li o něm jako o modelu přemýšlet) výsadní postavení.Zatímco běžný model tak jak ho známe třeba z architektury využívá měřítko např. 1:100 je oproti tomu měřítko u planetária dost tězce představitelné vzhledem k tomu že pozorovatelný vesmír který planetárium představuje má poloměr 15 miliard světelných let.Výstava ve sklepě by svojí perspektivou "krátkozrakého muže hledícího bez brílí na nepříliš povedenou iluzi nekonečna " mohla být třeba vhodnou zastávkou '' na půl cesty '' pro Apeirofoba trpícího chorobným# strachem z nekonečnosti.
Pavel Sterec

Nemusíme zdůrazňovat přenesený význam slova vesmír Pavlovi instalace. Pohlédneme-li na projekci vesmírného modelu, vidíme vesmír, ale ne tak že by pro nás znamenal něco víc. Zvukový záznam je proto samé odlehčení vesmíru jako takového nekonečna poslechem jinak banálního/zábavného výkladu z pořadu noční oblohou posunutím se směrem ke karikatuře toho vesmíru. Avšak to, čemu se autor možná vysmívá, není vesmír, ale strach z něho, jak sám uvádí na konci svého textu. Ale pouhý posměšek by nám nestačil, abychom dovedli odhlédnout od vlastní naléhavosti bytí! A to se přitom děje. Podle nás se stává audio-vizuální záznam vesmírného modelu humornou povídkou z návštěvy planetária. Nelze se na to dívat jinak, než s nadsázkou.
Kryštof Vancl

„Člověk se poznává v muzeu.“ Muzeum je institucí poznávání, ale co když hlavním tématem muzea je poznávání nepoznatelného. Zajímají nás na vesmíru jeho vědecké konotace, jeho výklad vědci, astrology a dalšími. Nebo je to právě jeho velikost, jeho infinita. A jak je to vlastně s uměním?
Martin Hrubý

5.1.2010