Provoz

Galerie se nalézá ve dvoře pavlačového domu na Pohořelci 25, Hradčany. Výstavy zahajujeme každé druhé úterý v měsíci kromě letních prázdnin.


úterý 13. března 2012

Martin Dašek / V



Současným uměleckým projektům je často vytýkána jejich „prázdnota“, popřípadě to, že „jim nikdo nerozumí“. Obě floskule, jako by v kontextu této výstavy popisovaly problém pohledu na obdobná díla. Pokud se divák ocitne „v“ něčem, co je záměrně očištěné od významů, tlačí jej taková instalace k tomu, aby si vytvořil svou vlastní představu pocitu, který zřejmě stál před zrodem takového díla. Pocit pak bude zcela jeho projekcí, právě tak jako dílo, k jehož přijetí (vzetí za své) bylo potřeba určité energie. Takové dílo pak vydává jen tuto energii, poskytuje možnost aktivity. Porozumění je pak otázkou nikoli schopnosti „popsat obraz“, ale ochoty vstoupit do svých představ. Pasivní divák očekávající před-žvýkané významy se zřejmě dočká jen mlčení a bude si namlouvat, že dílu stále nerozumí. Porozuměl však dobře svému vnitřnímu tichu, jen se bojí to přiznat.

Filip Jakš

úterý 11. října 2011

Nicole Morris - I remember now as she approached / Vzpomínám si, jak se přiblízila





Nicole Morris is yang artist from London and she presented three video-art pieces, one video screamed straight on wall and two videos played on TV. Each simple videos woman playing with a dog, performing comedian and soldiers all connected together had quite wizard atmosphere.

sobota 10. září 2011

Markéta Jáchimová / LES




Na výstavě nazvané "LES" se mladá začínající umělkyně Markéta Jáchimová představila čistě koceptuální instalací neonových zářivek.

neděle 8. května 2011

Dan Senn/Against A hard surface





Dan Senn is an intermedia artist in the fluxes tradition with direct links to the work of John Cage. His art encompasses kinetic sound sculpture, experimental and documentary film, but is most pervasively influenced by his work as a composer of classical music. This exhibition, AGAINST A HARD SURFACE, in one sense, is a music composition for five percussion instruments fabricated especially for Galerie ve Sklepě. The "score", rather than being music notes on paper, are sub-audio tones (below the hearing range) which were likewise arranged in a linear fashion but, instead, stored on three CD players. The pendulums (percussion mallets), that rock back and forth striking the "hard surface" of the instruments, and sometimes a found resonator (bell-like objects), are put in motion by modified speakers which are moved by these very low tones and, in this way, perform the score. The sensitivity (sound density) of the pendulums, an extension of the score itself, is controlled by balancing the colorful beads on each pendulum. The result is a presentation which exists symbiotically (in balance) between the purely sonic and visual¬—one which may seem random but in fact is repeatable and, therefore, is just complex.

Meaning and metaphor in this installation is not intended. The artist is working simply and playfully with materials and processes which tickle his fancy. The mirrors are used because the artist thought it would be interesting to hammer dressing mirrors with colorful pendulums and nothing more. The sculptural instrument made of rough and used construction wood, was incorporated to contrast the four mirror instruments but also to add another level of sound density to the installation, a decision not unlike adding, say, a piano to a piece originally intended for string quartet. On the other hand, while intended meaning had no conscious role in the development of AGAINST A HARD SURFACE, once installed in the gallery, a rough basement venue near the famous Prague Castle, meaning and metaphor inevitably arrive which is special to each listener-observer. This is intended and enjoyed by the artist for he too does the same.

Dan Senn has a doctorate in music composition (minor area, ceramic sculpture) from the University of Illinois-Urbana. He has been a professor of music/art at Ball State University, Indiana, at the Canberra School of Music, Australia, and elsewhere. He currently lives and works as a professional composer and artist in Portland, Oregon and Prague, The Czech Republic.

Dan Senn

úterý 12. dubna 2011

Pavla Gajdošíková/Habitat





V posledních pracích se Pavla naopak obrátila k prostoru, přičemž jejím tvůrčím materiálem stále zůstal především papír. Papír třeba už u dětských stavebnic slouží jako přirozeně tvárný materiál pro stavbu modelů budov, kde se jeho zdánlivá dvojrozměrnost mění v efemérní dojem hmoty. Podobně ho využívá i ona, kdy vytváří větší instalaci ze sestavy malých jednoduchých modelů. Ona zvláštní akumulace objemů papírových „domečků“ zde vytváří bizarní i malebné celky, které někdy nalézáme i v reálných urbanistických situacích. Zatímco v přechozích dílech (XYZ, 1147 adres), autorka animovala svou prostorovou sestavu papírových objektů pomocí možností videa, zde vytvořila situaci v reálném čase umožňující divákovy nahlédnout do světa v němž je urbánní prostor jakousi platónskou jeskyní, scénograficky pojatým obrazem nočního města s jeho objevujícími a mizejícími obrysy a stíny, vyvolávanými světly projíždějících automobilů. Každá z oněch krabiček tvořících instalaci může současně asociovat základní obytný modul tolik řešený v rámci moderní architektury, zde výstava už v názvu odkazuje ke jménům Le Corbusiera a Moshe Safdieho. Ovšem slovo habitat současně obecně znamená i životní prostor, místo k životu, které je pro nás nějakým způsobem vymezeno. Takže nemusíme tuto instalaci chápat jen jakožto esteticky pojatou kombinatoriku architektonických hmot, které průniky světla a stínu vytvářejí změť siluet jakéhosi nekonečného města a svou kumulací kostek asociující autorčinu inspiraci – obytný soubor Habitat, vzniklý jako modelový projekt na světové výstavě v Montrealu v roce 1967, v heroické době utopických ambicí urbanismu. Projekt Habitat v sobě současně skrýval i řadu archetypálních rysů praměsta, přežívajících v prostředí blízkovýchodní architektury. Autorčino uvažování podobně spojuje ambivalenci moderní utopie s hluboce zakořeněnými pravzory. Důležitý je zde ale i onen moment města jak ho známe z osobní zkušenosti s jeho těžko uchopitelnou noční tváří. Ona zvláštním způsobem příjemná naivita, již můžeme z abstraktních papírových krabiček otáčejících se kolem světelného zdroje vycítit, dává výstavě charakter jakéhosi dětského spektáklu, který svým sommanbulním nádechem dobře koresponduje s tím, jak ono zdánlivě všední téma městské atmosféry prochází naším vědomím.
Viktor Čech

úterý 8. března 2011

Zdenek Hůla/Deskový obraz




Zdenek Hůla je malíř z generace 70. let, kdy ve své době vedl legendární Galerii H. Výstavou deskových obrazů jsme se dotkli ryzího minimalismu ze sedumdesátých let u nás. A to především sérií 12 malých monochromů. Procesuální ráz těchto předčil kdejaké pokusy o minimalismus mladých autorů dnes. Další díla na výstavě jako například na koso vystavený čtverec, průřez kabely prorostlého dřeva, byla ne méně aktuální tvorbou z dílny Zdenka Hůly. A to i v tom, jak vlastně souzněla s atmosvérou ve Sklepě.

Kryštof Vancl

úterý 14. prosince 2010

Jolana Sýkorová/Plastiky

kurátor: Václav Kokeš





Co vše se dá zařadit pod pojem šperk, ozdoba, co vše se dá považovat za něco, co tě „ozdobí“?
Jolana Sýkorová vytvořila sérii broží reagující na dnešní trendy zdobnosti a zdobení se. Individualizace estetična a zároveň jistá spjatost s módou, designem sama sebe se člověk přiřazuje do určitých skupin nebo proudů. Móda jako nositel modernosti a náležení k.
Václav Kokeš

úterý 12. října 2010

Lenka Vítková/Gravitace - síla, co to tu drží všechno pohromadě.

koncert: Humboldtova Vyhlídka


audionahrávka:"Špatný příklad využití gravitace, obješená prababička." Věta se v audionahrávce opakuje ve smyčce.



Lenka Vítková představila interdisciplinární výstavu spojující video, mluvené slovo a hudební skupinu z prostředí Verneřického středohoří. Gravitace – síla, co to tu drží všechno pohromadě... Gravitace symbolizuje dostředivou přitažlivou sílu. Proti tomu stojí struktura, pohyb či síla sociálních vztahů a vazeb. Obojí pohyb vertikální gravitace a horizontální sociální struktury se protíná ve videu, impresi vlastní existence. V audionahrávce zaznívá plná vtaženost do hry přirozeného vzdoru i pochopení vzájemnosti osudu. Toť pohodlné vyčkávání smrti ne-uvědomělého já v plynutí času, „ovládaná úzkost“, ze které nás vytrhne věta, jíž nelze uchopit ani stým opakováním, věta, kterou nese vlastní smysl, věta dále neredukovatelná. Některé věty se dále nedají rozložit na slova a jinak poskládat.
Kryštof Vancl

středa 2. června 2010

Nepovedený obraz/Milan Mikuláštík, Michal Panoch







Výstava obrazů etablovaných umělců na české výtvarné scéně: Josef Bolf, Tomáš Císařovský, Jiří David, Petr Kvíčala, Martin Mainer, Jan Merta, Vladimír Skrepl, Antonín Střížek. Nedílnou součástí výstavy byl takřka dvouhodinový dokument podávající výpovědi samotných autorů k "Nepovedenému obrazu".

http://www.ct24.cz/kultura/92275-nepovedene-obrazy-bojuji-o-misto-na-slunci-ve-sklepe/

pondělí 3. května 2010

NO ART MAKE LOVE/Inna Levinson

stručně: autorka výstavy nastolila situaci tanečním klubu, kdy sama je jedinou ženou na parketu - vlastní čtyřhodinová pefromance - do galerie nesměly ostatní ženy. situaci snímal statický záběr kamery. před vchodem byla na zdi upevněná televize, na ní snímaný obraz. Kryštof Vancl

úterý 6. dubna 2010

Jiří Andrs/Cédéčka šla už spát






CÉDÉČKA ŠLA UŽ SPÁT (I.)/JIŘÍ ANDRS

Jakoby muzeální výstava ve sklepě je výstavou gramofonových desek. Není oslavou grafického designu na obalech gramofonových desek. Zaměřuje se pouze na úzké téma druhé poloviny šedesátých let, kdy v souvislosti se společenskými proměnami v západní Evropě a USA ovládli hudební scénu hippies se svojí psychedelickou hudbou a s ní související specifickou a přitažlivou grafikou. Prezentován je přitom vlastně konkrétní kulturní produkt, kterého jsou vystavené desky dokladem. Výstava nepřímo směřuje k revitalizaci gramofonové desky. Svět se zdá být ve své neuchopitelnosti digitálních dat nepochopitelný jako to cédéčko.
Kryštof Vancl

Album G. I. Joe Elvise Presleyho na začátku expozice tam je jen proto, aby demonstrovalo styl převládající na začátku šedesátých let. Zastupuje mainstreamovou kulturu, proti které se další exponáty více či méně bouřily. Zdůrazněním proměn v designu alb je odvyprávěn příběh tehdejší alternativní hudební generace od vlastního vyčlenění se ze silně komformistické tradice v první polovině šedesátých let, přes ryzí psychadelii (asi 1967-69), až k rozpadu stylu a vlastní popularizaci na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Výstava se současně pokouší o vykopání psychadelické subkultury z pozdějších civilizačních nánosů, jež se na ní už desítky let usazují v mocných vrstvách. Vojtěch Lindauer poukázal na to, že šedesátá léta jsou pro nás časem jakoby mytickým - plným hrdinských skutků, tajemných kultů a pohanských bohů - nám už dnes v podstatě neznámým, z něhož zbyl právě jen MÝTUS. Zatímco skutečná podoba té doby je nám čím dál vzdálenější, mýtus je dále rozvíjen. Každý rok se objeví několik retrofilmů, aby nám naservírovali mohutnou dávku nostalgie. V obchodech s kostýmy si můžeme koupit silně stylizovaný model „Hippie“ pro případ, že se účastníme párty v maskách. Odkazy se v kladné či záporné roli objevují také u většiny pozdějších subkultur. Když grungeová generace přijala za své dlouhé vlasy a divokou image, natočil Oliver Stone film „The Doors“, kde minimálně komparz vypadal, jakoby se právě vrátil z koncertu Nirvany. Samostatnou kapitolu pak tvoří svérázné a ne vždy správné chápání hnutí v Česku, související se stále přežívajícím undergroundem i jeho ideovými odpůrci. Svět původních hippies je dávnou minulostí a mě převládající schematičnost dnešních pohledů na něj motivuje k tomuto archeologickému průzkumu. …Nález je jistě subtilnější než mýtus, ale je pravdivý.

Jiří Andrs

sobota 6. března 2010

Ondřej Bouška/Šibumi






Šibumi znamená v Japonsku podstata pravé krásy! „Japonský umělec chce vědět jak žije rostlina, snaží se zachytit nejen její hmotný tvar, nýbrž i její duši. Chce vytušit pravdu, která se v rostlině skrývá…". Výstava Ondřeje Boušky „Šibumi“ ve Sklepě byla fotografickou deklamací podstaty pravé krásy, ve smyslu melodického a rytmického vystižení přízvuku.
Kryštof Vancl

úterý 16. února 2010

Roman Rejhold, Sadie Renwick, Zora Rossmanová; kurátor: Luděk Rathouský/Volný Pád




Jestliže si představíme uměleckou činnost jako přírodní zákon podobný gravitaci a člověka jako zdroj přitažlivosti, pak je na snadě, že každý jedinec je sám sobě umělcem, jehož uvědomění se děje prostřednictvím průniků vjemů, znalostí, kontextu a porovnáním vzájemných zkušeností, které se pak definují jako zobecněné komunikativní tvary, které nazýváme umění. Volný pád je přírodní jev podléhající přísným fyzikálním zákonům, jehož výsledný střet se zemí nemusí vždy končit pro člověka tragicky. Tři naprosto odlišní autoři, tři různá média, tři různé situace s výrazným, překvapujícím, formálně zajímavým a obsahově výrazným řešením; tři osudy spojené volným pádem.

Sadie Renwick, studentka umění ze Skotska, v současnosti na stáži na VŠUP v Praze. Její performance, kdy se autorka pokouší přelézt po mostní konstrukci přes Vltavu a při pokusu spadne do řeky, jsem použil jako zastřešující dílo, které dává návod na čtení ostatních dvou autorů a odkazuje k příčinné následnosti náhody jako tvůrčího elementu.

Zora Rossmanová, insitní výtvarnice, která deníkovým způsobem vytváří mentální mapy, kde barevné linie propojují množiny textů zabývající se osobním vnitřním životem autorky, poskytující z obecného hlediska určitý náhled pod kůži jedné generace současných slečen a potenciálních manželek a matek. Zpovědi, které neměly výtvarné ambice a jen příčina volného pádu umožnila vystavení tohoto díla. (Při jedné z konzultací ji tyto kresby omylem vypadly z desek na trávu a já je zřel.)

Roman Rejhold, amatérský umělec z České Skalice, oťukávající možnosti modernistickýchch principů v dnešní době, se dostal velmi blízko informálního řešení obrazu za použití všudypřítomných izolátorů na zateplení staveb. Jeho leptané polystyrénové obrazy (objekty) zachycují povlovnou chemickou reakci zcela závislou na zemské tíži. Volný pád směsi barev a umělé hmoty jsou trčícími svědky plynutí času.

Luďek Rathouský

úterý 26. ledna 2010

Veronika Neumanová a Petr Krátký/Maybe yes, maybe no, I don´t know, You know...










Sníh jako výtvarný materiál či médium je téma, které v oblasti kvalitativně vyšších pater umělecké scény nebudí už při pouhé zmínce moc důvěry. Jeho všudypřítomná pozice jako nejoblíbenějšího materiálu dětských her a z toho vyplývající doslova “infantilní” asociace ve vazbě na jakékoliv výtvarné využití, je něčím co přes možnou tvůrčí kalkulaci právě s tímto faktorem, je největší překážkou pro jeho “vážnou” aplikaci jako tvůrčího materiálu. Samozřejmě, sníh je materiálem velice křehkým, netrvanlivým, podléhajícím rozmarům počasí i uživatelské zátěži našeho teplokrevného druhu. V rámci současné elitní umělecké tvorby je z různých skupenství vody snad tím nejméně populárním. – Přesto, ne-li právě díky těmto vlastnostem se však stal velice oblíbeným materiálem v oblasti populárně či až lidově orientované tvorby, která pracuje především s momentem obnovené dětské haptické kreativity na “kvalitativně” vyšší úrovni. Ona kvalita u ní spočívá ovšem úplně jinde, než jak je tomu u v tomto okruhu tak oceňovaných cností současné umělecké tvorby – hlavní důraz je zde kladen na co největší náročnost provedení ve vztahu ke zřejmé marnosti při využití tak netrvanlivého materiálu. Tato specifická disciplína získala po celém světě značnou popularitu a vedla ke vzniku mnoha tzv. sympozií, navazujících na obdobné sochařské akce v jiných materiálech. Veronika Neumanová a Petr Krátký se rozhodli jedno takovéto “sympozium” uspořádat. Ovšem v notně posunutém kontextu, zajištěném malou galerií orientovanou na současné mladé vizuální umění. Tím také definovali značně užší a také naprosto odlišnou účastnickou i diváckou základnu. Neopomněli přitom ale oslovit k účasti tvůrce zkušené v práci s médiem i se zahraničními zkušenostmi. Můžeme tedy jen přát účastníkům sympozia dostatek kvalitního materiálu a inspirace. Lze ale pochybovat o tom, že by došlo k překonání největšího přínosu výtvarné práce se sněhem do kulturní pokladnice lidstva, jímž bezpochyby je klasický sněhulák…

Viktor Čech